Jedináček

Krátká odpověď je, že povětšinou ze sobeckých důvodů.

Teď ta delší. 🙃

Teoreticky už budeme bydlet pak v domě, tak odpadne schodový důvod, ale:

1. Potraty jsou, obzvlášť ve vyšším věku, běžné i po porodu živého dítěte, není to něco, co se děje jen prvorodičkám. A nedokážu si moc představit, jak si tím procházím podruhé a navíc s nutností nepřestat se starat o ještě relativně nesamostatné dítě.

2. V našem okolí máme jen jeden jediný pár, který se netváří, že jedno dítě bylo v pohodě a dvě už jsou příliš. A je to pár s delší prodlevou mezi dětmi. Jenže mně bude letos 40, zas tak moc času nemám, pokud nechci při zápisu do školy jít pomalu o holi. 🤣

3. Těhotenství mě až tak neobtěžovalo, ale nemůžu zapomenout na to, že moje děloha není úplně ideálně tvarovaná a mohla být důvodem, proč už se mi nevešel ten můj drobek do břicha a měli jsme nedonošeňátko. Dalším důvodem mohl být můj věk. A právě to, že byla dcera nedonošená, přineslo plno zadrhelů, takže naše naděje na pohodové miminko jsou minimální.

4. Porod na druhou stranu nechci zažít znovu. Jedna věc je, že už předtím jsem nebyla lékařská fanynka a porodní zážitek moji nechuť ještě zvýšil. A k tomu je tu prolaps. Nechci mít do konce života střevo až někde u kolen. 

5. S vyšším věkem se samozřejmě nijak nevylepší poporodní regenerace, ať už fyzická nebo psychická, akorát že teď bych se musela zároveň nepřestat starat o to první dítě.

6. Mám problém zvládat i jen jeden kousek. A teď nemyslím doma v klidu nakrmit, přebalit apod., mám na mysli, když se ode mne zároveň očekává ještě něco dalšího. 😂 Na návštěvách jsem marná, pokud se mnou není manžel, který to odřídí a dává na dceru pozor, abych dokázala konverzovat.

A pak mám i jeden nesobecký důvod:

Nevím, jestli bychom dokázali, aby prvorozené dítě ustálo příchod sourozence. Co vidím v okolí, se mi většinou spíš nelíbí, a teoretické poučky mi přijdou hodně těžko zvládnutelné. 

Nicméně moje svědomí je trochu uchlácholené, že úplně samotnou tu moji holčičku do světa nevypouštím:

Mám sestru. Tak jednou za pět let mě naštve tak, že už ji nechci nikdy vidět. Ale v mezidobí si dost rozumíme, emočně je to moje nejbližší rodina, rozumově máme v mnohém podobný pohled na svět. To je taky ostatně důvod, proč bych pro dceru sourozence chtěla. Myslím, že ač rodiče jinak byli docela mimo, tak se jim ve výchově jedna věc povedla, a to že nás nijak nepostavili proti sobě.

Taky mám sestřenku. Teta je učitelka s volným létem, trávili jsme tedy u nich na chatě část prázdnin, plus jsme se v průběhu roku v dětství dost vídali, i sestřenka mi tak byla blízká.

Se sestrou doufáme, že si ti naši dva špunti dokáží být navzájem tak trochu bratrem a sestrou.

Navíc teda věřím, že budu emocionálně dostupný rodič, ta naše beruška tak bude snad mít i mě, což teda u naší mámy neplatilo.