Prdíky

Tak. Fakt jsem to dítě chtěla. A fakt jsem vděčná, že ho mám. Ale vlastně jsem si vždycky představovala až větší dítě, zapomněla jsem si zameditovat nad tím, že předtím to bude malé miminko. A mít malé miminko mi způsobuje záchvaty takové jako paniky nebo klaustrofobie, nebo jak to líp nazvat. Totiž naše holčička je stále ještě ve fázi, že když nespí, tak jí. A jelikož v usnutí jí často zabrání bolestivé prdíky, tak většinu dne tráví na mém prsu. Osmihodinová šichta, jen to hvízdne. Do toho nejdřív bylo období dešťů a silných větrů. Pak přišla vedra. Takže jsme trávily celé dny zavřené doma. Ale hlavně jsem pořád přišpendlená prsem k dítěti, takže se nemůžu hýbat. Potřebuju se hýbat, nutně, jinak začínám šílet. Dusím se. Není pro mě prostě normální být dva měsíce v podstatě ležák, když nejsem nemocná. Další námět na zpracování v rámci sezení Somatic Experiencing. 😇 

Když tenhle článek dokončuju, zrovna přišel jeden z těch dní, kdy ta moje beruška dokonce několikrát za den spala a mohla jsem od ní odejít. To by bylo tak krásné, kdyby to nebylo jen jednou za týden! Vlila se mi šťáva do žil, když jsem třeba mohla setřít ten dva-měsíce-drobky-a-skvrny-hromadící stůl. 🤣

A mám ještě jeden námět na sezení. Dneska nad ránem se mi zdálo, že tančím. Tančila jsem tak živě jako před těhotenstvím. Vlastně dokonce tak nadšeně jako před oběma těhotenstvími, protože ten potrat mi přeci jen vzal část jiskry. No úplně mi to v té mojí depce z prolapsu nepomohlo, mám pocit konce života, když už nebudu moct prožívat tanec jako dřív a budu se muset smířit s přízemností, ke které jsem se uchýlila už v těhotenství. To mi bere vítr z plachet, vysává radost ze života, protože tanec je podstatou toho, kým jsem.

Ale přiznávám, že i tohle se snáší líp, když ta moje láska zrovna spí. 🙂

Z jiného soudku: došlo mi, že přeci jen potřebuju napsat něco ošklivého ohledně porodu. Jako varování před konkrétní porodnicí. Takže pokud máte nepovedených porodních příběhů akorát tak dost, následující odstavec číst nemusíte. 

Masarykova nemocnice v Rakovníku je známá jakožto porodnice s respektujícím přístupem. Moje doktorka mě před ní varovala hned, když jsem ji zmínila jako možnou volbu. Řekla jsem si jen "ti doktoři" a ignorovala to, k mojí smůle. Naneštěstí se ukázalo, že milí oni by i byli, o tom žádná. Ale porodní asistentka, která nepozná hovno od zakalené plodové vody a tím pádem ženu, která jde do finále porodu, přikurtuje k monitoru, a doktorka, která to vyřeší antigravitační rodící polohou a pak nutí ženu tlačit, to prostě nechceš. A nakonec ještě šití bez uspání - nedokážu posoudit, jestli to bylo způsobené nějakou mojí necitlivostí k použitým anestetikům, nebo neschopností mi je píchnout dobře, ale to taky nechceš. Spíš se přikláním k tomu, že jim to nějak nevyšlo dobře aplikovat, protože u druhé trhliny znecitlivění zabralo. Porod bolel jak sviň, ale následné šití za živa to snad překonalo. Opravdu nemohu tuhle porodnici doporučit.

PS: Po vyzkoušení postupně snad všeho (masáže, cvičení, ležení na bříšku, troje různé kapičky, zahřívání bříška, jiné Déčko, klínový polštář proti refluxu; u mě fenyklový čaj, naopak vysazení fenyklu, slabší železo a vysazení mléčných výrobků) jsem dospěla k závěru, že jediné, co na prdíky zabere, je čas. Doufám. 🙃