Prolaps

Moje mateřská láska  se opět prohloubila, tentokrát na bázi lepšího porozumění. Sice jsem věděla, že miminko může komunikovat pouze řevem, ale pořád jsem nebyla schopná to opravdu brát, neustále jsem za ním vnímala své selhání a nebo vzteklost dcery. Co mi pomohlo konečně tu informaci integrovat do systému - a tím získat klid na duši a trpělivost - bylo nakonec tohle video: Dunstan's baby language: the 5 cries.

V těch prvních týdnech mi, kromě těch správných hormonů a tohohle posunu ve vnímání, chyběla ještě jedna věc: aby mě někdo skutečně poslouchal a přitakal, jak to byl náročný začátek, když jsme malou násilím budili a cpali, aby nám nezmizela, a pak ji zas odvykali od umělého mléka a učili spát, když jsme nebezpečí zažehnali. Abych mohla sdílet všechnu tu vinu, kterou jsem cítila, když jsem se z mého hlediska na ní dopouštěla násilného jednání. Proč bych ve chvíli, kdy je mi mizerně, měla chtít poslouchat, že někdo se měl podle sebe hůř? 🤔

Přála bych každé ženě v těch začátcích hlavně někoho, kdo umí naslouchat. Jenže to vypadá, že ženy jsou často ze svých vlastních porodů tak zraněné, že toho nejsou schopny. Snad tomuhle osudu uniknu.

Hm, tenhle blog se nenápadně proměňuje v reklamu na Somatic Experiencing, se mi zdá. 🤣

Totiž jak jsem psala, že se nebudu babrat v porodu, protože hnusu už bylo do veřejného prostoru na tohle téma vyblito dost, tak už můžu. Pomocí jedné jediné session jsem si ten svůj porodní příběh přepsala tak, aby se mi s ním dobře žilo. A to proběhla navíc po Zoomu, protože s malou ještě nejsem schopná někam jezdit.

Nebudu vás nudit detaily toho procesu, ale zjednodušeně by se dalo říct, že jsme v mém vnímání propojily ty dobré části, aby se rozmazaly ty horší mezi nimi. Výsledkem je, že v mojí hlavě je teď zapsaná symfonie:

• velké vlny na začátku (užívala jsem si kontrakce, byla nadšená, jak na nich jedu),
• pak tlumené (přišlo vyčerpání a já nechala kontrakce, ať si se mnou dělají, co chtějí),
• pak výbuch (ve svém mentálním obraze jsem odhodila všechny přítomné v dál jako v nějakém komiksu, abych přivedla dceru na svět po svém)
• a na konci harmonie (dcera v bezpečí v náručí manžela).

Tahle změna perspektivy mi přinesla obrovský mír proti vzteku, který jsem v sobě měla předtím.

Takže psychika, která jsem čekala, že mi dá zabrat, se vyléčila snadno. Co naopak překvapivě zaostává, je tělo. 🙁

Věděli jste, že ženám docela běžně po porodu utíká jeden či více orgánů z pánve ven na svět?!? No tak já třeba ne, takže mě dost překvapilo, když mi začalo koncem šestinedělí zdrhat střevo spodem pryč.

Zvýšila jsem frekvenci cvičení pánevního dna z 1x denně na 1x za hodinu. Přestala raději s napářkou. A hledala na internetech, co dál...

Dočetla jsem se, že v čínské medicíně na to mají nápady, že je třeba posílit slezinu, i ozvala jsem se své čínské doktorce. Poradila směs buzhong yiqi tang WCH 6.9. Měla by být slučitelná s kojením, tak ji poctivě dlabu. 

A zatímco jsem čekala na kontrolu na gynekologii, kam jsem se díky tomu objednala "podle pravidel" hned po konci šestinedělí, napadaly mě nejhorší scénáře. Že mě bude bolet milování. Že už nebudu moct tančit. Že už nebudu moct pracovat, protože nebudu moct cvičit. 

Nejdřív se mi nechtělo chodit ani na procházku s kočárkem, protože jsem měla při každém kroku pocit, že mi střevo vypadne na zem. A přitom věřím, že pohyb bude jediná cesta ven. Díky tomu, že mi skončilo šestinedělí, začala jsem už trochu víc cvičit. Manžel mi na to každý den vydrncá dvacet minut extra volna. Buď už si na ten pocit "něčeho navíc" zvykám, nebo je to už o něco lepší.

Ověřili jsme, že sex mi je sice (zatím?) spíš nepříjemný, ale nevadí mi to u toho střeva, možná jsou uvnitř ještě nějaké jizvy po porodu, které potřebují čas, každopádně střevo nejspíš překážet nebude - teda pokud nebude zrovna plné, že. 😉

Gynekoložka mě uklidnila, že je to ovlivněné i hormonálně, takže ještě dojde ke zlepšení, až přestanu kojit. Ale prostě už navždy bude koukat sliznice, což může být nevýhodné vzhledem k infekcím. A teda zácpa je pro mě strašák číslo jedna. No a nesmím zvedat těžké věci (třeba rostoucí dítě, že), skákat (třeba tančit, že) nebo kašlat (ano, ano, velmi nerada se teď zakuckám). Ještě že nejsem jako můj manžel, který celoročně pšíká mnohokrát za sebou, to už bych měla střevo u kolen. 😂