Těsně (ne)donošené miminko

Gynekoložka měla obavu, že je moje miminko nějaké malé, když klesá na desátý percentil. V porodnici neviděli důvod se strachovat. No pravdu měla moje doktorka, dcera se narodila malinká, vážila 2490 g, přičemž nedonošenost je oficiálně do 2499 g. A ještě trochu brzy, začala jsem rodit 37+0, což je první den, odkdy miminko nepřichází oficiálně předčasně a nepošlou vás na speciální oddělení. 😇 Na šestinedělí se mě pak ptali, jestli jsem jako nevěděla, že budu mít malé miminko. No ne, nevěděla, když mě v té samé porodnici uklidnili, že není důvod plašit a další vyšetření mi v podstatě rozmluvili. Říkala jsem si, že teda asi do nějakých těch 3000 g, co jsem měla při narození já, ještě stihne dorůst, že asi budu rodit po termínu.

Zaskočilo nás tudíž, že tahle malá miminka nemají energii se ani vzbudit na jídlo, což teda se děje i o něco větším, jenže ani nemají energii zůstat vzhůru, aby se vůbec najedla. Kojení byla dřina, která na mě zanechala především psychický šrám, že já, s takovou utkvělou představou respektujícího přístupu k dětem, jsem začala svůj vztah s dcerou prakticky násilným krmením. No ale lepší tenhle vroubek, hlavně když přežila, že jo. 🙃

Prý taky předčasně narozená miminka mají často problém i se přisát, ale to naštěstí u nás neplatilo, naše holčička byla při chuti, když už se nám ji podařilo udržet vzhůru. Což teda platí dál. Možná to bude mít něco společného s tím, proč se v šesti měsících dostala na devadesátý pátý percentil s 8980 g. 🙃

Každopádně jsme byli zcela nepřipraveni na dokrmování, bez kterého se nám dcera ztrácela před očima rychleji, než by bylo zdrávo (i při propuštění z porodnice měla stále jen 2360 g). Neměli jsme nastudované, že jde sehnat mateřské mléko na prodej. Nebo jak krmit přes hadičku nebo kalíšek. Nic. A tak jsme všema deseti přijali to, co nám nabídli na šestinedělí: injekční stříkačku, malíček a předpřipravené umělé mléko pro předčasně narozená miminka.
Hned, jak jsme se dostali domů, jsme začali shánět hadičku, ale povedlo se nám dceru s ní nakrmit, až když jsme zároveň s dokrmováním přestávali. 🫣 Takže ač jsme nepoužívali dudlík, stejně dostala technika kojení zabrat kvůli dokrmování přes stříkačku a malíček.
Zvítězili jsme (a schválně používám měkké i, protože kojení u nás byla akce pro všechny tři) a máme plně kojené prospívající miminko. 

Takže co takhle dalšího je v menu pro tyhle pidižvíky? Zvýšené svalové napětí, propínání do luku, záklon, stočení hlavičky na stranu. Nic z toho jsme taky netušili, protože jsme v prvních měsících ještě neznali diagnózu "hypertonie". Kterou jsem si vypátrala nakonec sama a dost se mi ulevilo, že za všechno nemůžu jen svou péčí.

Přesto mě napadlo, že to může dělat trable, když je miminko předčasně rozené, a už když jsme se vrátili domů z porodnice, začala jsem řešit, že chci jít na fyzio. Zavolala jsem si a doporučili po konci šestinedělí. Tak jsme tam došli - a v podstatě jsme zaplatili jen za informaci, že máme přijít až po šestinedělí dle korigovaného věku, tedy o tři týdny později. No zkratím to, tahle fyzioterapie se celkově hodně nepovedla: ač jsme se snažili dle instrukcí, tak se dcera propracovala až do totálního rohlíku. Měla jsem doporučení na jednu z fyzioterapeutek v tom zařízení, ale dostala jsem se jen k jiné, která se prý taky specializuje na malá miminka. Bohužel jsem pak zjistila, že nejsem jediná s mizernou zkušenosti. Takže pro pražské: Novotná v RHT na Praze 6 je velké špatné.

Zkusili jsme ještě jednu fyzio konzultaci online, ale jenom jsme si OPĚT vyslechli, jak by měla dcera vypadat (ale to jsme věděli, proto jsme tam sakra přece byli!!!), ale nic použitelného, jak toho dosáhnout.

Třetí pokus byl úspěch. Iva Whitten na Praze 4. Kdysi jsem se u ní školila, když jsme uvažovala přidat mezi svou klientelu i děti. Jsem dost smutná, že jsem ji na začátku zamítla, protože mi přišla moc daleko. Mohla jsem si ušetřit hodně námahy a psychického vyčerpání - když jsme zbytečně začaly s dcerou smysluplně cvičit až ve čtyřech měsících, už to stálo hodně sil a proplakaných chvil zoufalství, jak se to nelepší.

Abych to neházela jen na předchozí neschopné fyzioterapeutky, nějaký čas jsem propásla taky tím, jak jsem přesvědčovala manžela, že je důležité s tím zahnutím něco dělat a že máme hledat dál. Přesvědčila ho nakonec spíš dětská doktorka, když už to bylo tak zlé, že nám vypsala žádanku na Vojtovku.

K cvikům od Ivy jsem přidala ještě nápady z online kurzu Cvičení miminek a z knihy Hravé cvičení pro děti s Péťou.

Happy end, po třech měsících jsme byli propuštěni z terapie. Ale vzhledem k tomu, že některé následky se s námi táhnou dál (např. jak jsme potřebovali napravit nešvary v přetáčení na bříško, prakticky jsme dceru odradili se chtít otáčet), tak se asi ještě půjdeme občas nechat zkontrolovat. A jako pravidelnou prevenci jsme od půl roku zvolili plavání (předtím jsme freestylově vaničkovali).

Mimochodem časté buzení nebo časté blinkání (reflux) jsou také spojeny s hypertonií. A zvýšená nespokojenost.

Údajně pomáhá dotek, no jenže dráždivé miminko, aspoň teda to naše, ho moc nechce - problém byl i jen namazat, k masážím svolila dcera až snad po půl roce. Nemluvě o tom, že i při kojení jsem se musela pomalu snažit kolem ní levitovat, abych se jí snad nedotýkala. 🤣

Další, co prý pomáhá, je pomalý handling. A tady si teda klidně nasypu popel na hlavu: byla jsem na začátku ze všeho dost vybzikaná, handling byl pro mě celkově náročný, aby byl jakž takž bezpečně, natož ještě pomalu a klidně. A navíc jsem měla blinkací miminko, které často potřebovalo odkrknout resp. odblinknout, aby mohlo usnout. A v klubíčku ten krkanec obvykle nechtěl ven, takže jsem s plným vědomím toho, že je to zároveň nevhodná poloha z hlediska tendencí k záklonům, dávala dceru odříhnout přes rameno.

Taky úplně nepomohlo, že jsem se vůbec nestíhala svalově přizpůsobit dceřino rychlosti přibírání 1200 g za měsíc (prý to obvykle bývá jen tak 700 g 😂). Vlastně veškerá péče pod dohledem fyzioterapeutů vedla k tomu, že jsem s dcerou pořád něco cvičila a nebo ji rovnala na podložce. A jelikož jsem ji správně neunesla dlouho, nosila jsem ji míň, než bych chtěla. Naštěstí manžel se toho nebál, klidně ji po večerech chytnul blbě a nosil, když chtěla být naše holčička taky za nošeňátko. Sice to šlo proti mé snaze ji narovnat, ale psychická pohoda je stejně důležitá jako fyzická. 😈

Momentálně (osmý měsíc) mám pocit, že si naše milá počkala, až ona i já budeme mít dost sil, a začala doplňovat, co na začátku nešlo: hodně křiku, savčí poloha, časté kojení - na nic z toho neměla jako novorozenec sílu. A veliká potřeba nošení - na to jsem zas tehdy neměla sílu já. Někdo tomu říká separační úzkost, já v tom vidím fakt zrcadlovou situaci k našim začátkům. Kor když se taky při kojení už chce víc tulit, což jí předtím asi bylo nepohodlné kvůli tomu zvýšenému svalovému napětí.

Co se týče příkrmů, nadále s větším či menším úspěchem střídáme lžičku a ruku. Objevila jsem dětské příkrmy-polívky od Hippu. Jednak jsem tak byla schopná dodržet svou část dohody s manželem, že ač vegetariánka, maso dceři zavedu (dál už je to na něm: když bude chtít, aby jedla maso, musí jí ho připravit on). Navíc jsem taky zjistila, že to je ta pravá konzistence, takže teď i ostatní příkrmy trochu ředím. Kaše přitom dcera nevyžaduje tak tekuté. Jako nedivím se jí. Mixovaná zelená nebo oranžová zelenina může být za mě taky jedině polívka. 😉