Bez plenky

Na začátek jen krátká poznámka k minulému článku o spánku: zdá se, že se to po čase láme a organismus je už tak na dně, že se naučí spát, i když s tím měl celý život potíže. Už se mi několikrát stalo, že jsem chtěla v noci po kojení vyměnit plínu, ale usnula jsem zpátky dřív, než jsem to stihla udělat. 😂 A i nad ránem začínám být schopná zpátky vytuhnout. Tenhle spící čas navíc dost pomáhá zvládat zádrhele ve větší pohodě. 🙂

Teď už k dnešnímu tématu:

Knížku Bez plenky: laskavá moudrost přirozené hygieny nemluvňat jsem si pořídila někdy před pěti lety, protože mi myšlenka bezplenkové komunikační metody zapadala do respektujícího přístupu k dětem. A to i když jsem nevěděla, jestli budu mít sama děti, prostě jsem tuhle literaturu hromadila. 😇

Když jsem se letos chystala na miminko, nakoupila jsem si ale normálně plenky - a i když eko-bio-vegan-naturefriendly-nevímcoještě, tak přiznávám, že jednorázové. Přišlo mi, že už tak to bude pro nás jako prvorodiče na začátku záhul (a taky byl!), než abych řešila ještě nějaké složité praní nebo dokonce sledování signálů.

Pak přišly potíže s trávicí trubicí a prdíky. A bezplenkovka mi tak znovu skočila do centra pozornosti. Vlastně už o něco dřív, když dcera ráda čůrala i kakala bez plínky na přebalovacím pultu, ale to jsem si ještě spíš tak ze srandy říkala, že by se jí ta metoda líbila. 😉 Teprve její bolestivé výkřiky při prdění se mnou hnuly.

Knížky jsem mezitím dávno rozpůjčovala, tak jsem si řekla, že než se mi tahle vrátí, začnu aspoň s něčím. Našla jsem si akorát na internetech, jestli ji děti zvládají pobrat, i když se používá pouze částečně. Pořád mi přišlo moc složité jít do toho naplno, chtěla jsem jen tu moji holčičku nechat pěkně na volno několikrát denně vyprdět. 🤭

A tak jsem pořídila na Vintedu kyblíček na bezplenkovku a začala na něj malou dávat při kojení po probuzení. A ona úplně bez potíží do něj čůrala, někdy i kakala. A já se pomalu učila nastavit sebe, kyblík a dceru tak, abych neskončila počůraná nebo s obtiskem hovínka. Jeden den jsem byla obzvlášť nešikovná a hodila do pračky postupně troje tepláky. 🤣

Až se jednoho dne objevily opruzeniny. Nejspíš po rýmě. I svlékla jsem miminko jen do trika a ponožek, pořídila spešl krém... a málem zešílela. 🙃

Neuvědomovala jsem si, jak často tak malinké děti čůrají. 😆 Dcera nejdřív odmítala čůrat pod sebe na podložku a pokaždé křičela, dokud jsem ji nedala vyčůrat nad kyblík. Už to by byl fičák sám od sebe.

Akorát mi do toho házeli vidle ještě jedni záškodníci. Říkáme jim "viditelné prdy".

Takže dám miminko vyčůrat na kyblík, hodí do něj i prd, který se mi podaří rozmáznout na rantl kyblíku, omyju miminko, otřu, namažu, zase si prdne, omyju miminko, otřu, namažu, několikrát dokola, pak chce zase čůrat, ale kyblík jsem nestihla omýt od prdu, mezitím to dítě s hnědým zadkem chce taky občas nakrmit a vykrkat (v našem případě spíš ublinknout, čili to lítá spodem i vrchem naráz), do toho mi zavibruje na mobilu upomínka, že mám cvičit pánevní dno (pořád jedu každou hodinu, ale přijde mi to takhle bez plenek jako každých pět minut) a já mlátím tím mobilem do polštářů a ječím jak nějaká divoženka. 🤯

Někde jsem četla, že bezplenkovou komunikační metodu zvládnou jen psychicky vyrovnané ženy. No vrátily jsme se k našemu předchozímu režimu hned, jak opruzeniny ustoupily. Na tyhle experimenty mi chybělo několik párů rukou a zřejmě teda i klidná mysl. 🙂

Teď už se ke mně ta knížka dostala zpátky, četla jsem jen začátek a základ teda je, že se autorka ani nesnažila zachytit všechna čůrání. To by zvýšilo proveditelnost. Ale dokud bude dcera takhle v podstatě permanentně pokakaná, tak já tuhle hru hrát nebudu, jsem ráda, že je to za mnou. Byla to zbytečná zátěž nejen pro mě, ale evidentně i pro ni, další den vůbec nechtěla být na bříšku apod., jako by se ve vývoji vrátila zpátky. 
 

Jen mám podezření, že díky opuzeninovému zážitku teprve objevila, že pokakaná plína je nepříjemná, a když teď něco hází do plenky, tak se dost divoce rozhlíží po kýblu, ale než ji na něj dám, už má hotovo - to be continued??? 😯