Trávicí trubice

Další, co mě "baví", jsou dva tábory, jejichž požadavky se z mého pohledu vylučují:

Na jedné straně mám nejen kojit na požádání a reagovat na každou nepohodu, ale ideálně i nosit v šátku a zvládat bezplenkovou komunikační metodu.

Na straně druhé mám být zazdrojovaný rodič, který tak nemusí na dětské výbuchy reagovat těmi svými.

Přiznávám bez mučení, že ač vím, že i z malého času pro sebe se dá udělat zdroj, tak pokud těch pět minut ve sprše jsem v presu, jestli uslyším z chůvičky zvuky probouzejícího se miminka a poběžím zas nahá vedle, tak to prostě nedokážu využít. 

A ano, světě div se, potom když osm hodin v kuse de facto uspávám, protože mi to pokaždé do pěti minut zhatí nějaký prd/krk/pšík, bradavky mám zmáčknuté na placičky a ta moje chuděra už se mi zase totálně kroutí u prsu, protože už po milionté potřebuje odkrknout, chce se jí spát a už nemá sílu sát, a čím je unavenější, tím víc na usnutí potřebuje "tancovat", tak na její běs reaguju tím svým, ač bych samozřejmě moc ráda zůstala klidná. 

Jenže není kde brát. Zdá se, že "mysli taky na sebe" umím praktikovat jen doslovně, v mysli, ale už to neumím přenést do praxe. 🤣 

Když se pokusím přes den meditovat, abych získala odstup, tak buď mám to štěstí, že dcera aspoň na chvíli usne, a pak v rámci meditování často usnu na těch pár minut s ní, jak jsem nevyspalá z noci 😇, nebo se o to pokouším při kojení, jenže už samotné to sání mě rozptyluje a navíc dcera se přesně v tu chvíli začne kroutit a něco potřebuje.

Což teda jsem vysledovala, že zřejmě takhle reaguje na situace, kdy se mentálně odpojím z prostoru, který sdílíme. Stejně tak totiž když přes den usne a já to chci využít na cvičení, tak se často hned budí, jako by měla na cvičicí podložce alarm. Nebo když chci kojení využít na telefonování mámě (návratem z nemocnice to neskončilo, teď jsou na řadě chemoterapie), tak se taky připomene.

Takže pak těch osm hodin jedu dokola nakrmit-odkrknout-přebalit a nechávám se potom večer totálně vypsychnout, když mi dcera při pouštění se opět drtí omačkanou bradavku. A manžel mi vytrhává dceru z rukou a posílá mě aspoň se vyčůrat a tam se uklidnit.

Samozřejmě v ty dny, kdy dcera přes den šlofíčkuje a já si stíhám zacvičit, nebo nás dokonce vezme na milost a nechá se povozit v kočáře nebo navázat do šátku a já se dostanu ještě i na procházku, najednou získávám potřebný nadhled. Kéž by takových dní, kdy ji netrápí trávicí trubice, bylo víc než jeden týdně. Protože bych moc chtěla být klidná maminka a užívat si ty vzácné chvíle se svým miminkem, nikdy už nebude právě tak malinká, jako je teď, tak moc si to chci užívat, ale v těch maratonech zapříčiněných nedovyvinutým trávením mi to nejde. 😢