Přiznání

Nejdřív kontext. Loni v létě jsme bydleli na chatě. Na konci října jsme se přesunuli zpět do bytu. A zjistili jsme, že sousedi nad námi změnili zvyky. Před létem v bytě bydlela většinu času jen dospělá dcera, o jejíž existenci jsme prakticky nevěděli. A teď najednou nad námi žili permanentně i její rodiče a jejich dvanáctiletý syn. A pro mě začalo peklo na zemi. Nemohla jsem chodit spát, kdy jsem potřebovala, protože ve fázi usínání se nám nad hlavami proběhl synátor, narušil mi usínání a já x hodin nemohla usnout. Jenže ráno jsem to nemohla dospat, protože celá rodina prováděla ranní rituály opět nad našimi hlavami. Sice (obvykle) bez běhu, ale na vrzajících parketách. Zkusili jsme spát v jiné místnosti. Zdálo se ale, že syn běhá večer po celém bytě a tady nás pak ráno budily zvuky z chodby.

Prosili jsme je slušně. Slibovali nám, jak udělají změny. Nakonec jsem se naučili ignorovat, kdy se nám chce spát, a prostě počkat, až se ozve večerní dupot, a teprve tehdy se jít chystat do postele. Nijak samozřejmě nepomáhalo, že jsem se některé dny navíc budila kvůli nervům, pocení nebo přemýšlení. Byla jsem v permanentní spánkové deprivaci.

Dupání ve mně vzbuzovalo fight/flight reflex. Utéct nebylo kam a pořád jsem doufala, že mi nerupne cévka a nepůjdu je vyvraždit, zatímco jsem lehávala vyčerpaná a zoufalá v posteli. Ale po třech měsících už jsem nemohla dál. Klasicky jsme ten večer vyčkali na dupání a uložili se. O hodinu později mě vzbudilo další dupání. Byla jsem z noci předtím obzvlášť vyřízená, tak jsem dokonce zase začala usínat... A o hodinu později dupání potřetí.

 
A tady nastává ta část, na kterou nejsem hrdá, i když chápu, že už jsem nemohla jinak. Chytla jsem hysterák. Brečela jsem, že na tomhle světě na mně nezáleží, že si všichni můžou dělat, co chtějí, a je jim jedno, že mi ubližují. A mohla jsem si vybrat se uklidnit, ale já cítila, že už nechci tohle další noc v sobě dusit, že to potřebuju konečně dostat ven. Naházela jsem na sebe oblečení a šla bušit a zvonit u sousedů. Trvalo jim dlouho přijít otevřít. Protože oni to dupání klidně zaspali. To dítě přitom běželo přímo kolem nich! To byla fakt poslední kapka. Řvala jsem na ně jako pominutá, že fakt nevím, kdy mám spát, že už jsem zoufalá.

Srdce mi bušilo jak blázen. Celá jsem se třásla. A zbytek noci jsem se omlouvala svému žabáčkovi v břiše. A propadala panice, co jsem mu to provedla. A ano, přiznávám se, pročítala eMimina a Modré koníky, jestli mají jiné hysterické maminky miminka v pořádku. Jakážto "náhodička", narazila jsem i na článek o přístroji AngelSounds na poslech srdíčka. No asi nikoho nepřekvapí, že jsem ho hned sehnala na Vintedu. Už na mě čeká v Zásilkovně. Nevím, jestli ho použiju, ale v tu chvíli mě uklidnilo, že si budu moct poslechnout, že to moje extempore žabička přežila. Ne že bych s tím ještě mohla něco udělat, ale jsem teď ve fázi, kdy už potřebuju své těhotenství přestat skrývat a bylo by dost nepraktické mluvit o něčem, co jsem mezitím mohla zničit.

 
Dneska jsem poprvé po třech měsících spala celou noc v kuse a i dost hodin. Můj výbuch to rozhýbal, ale zbytek domluvil manžel se sousedkou o pár dní později v klidu. A když jsem vyspalá, už mi přijde absurdní, aby pár minut zvednuté tepovky bylo životu nebezpečných. Ale někde vespod se pořád trochu bojím.

Nejsem dokonalá, ale držte mi, prosím, palce, ať je všechno v pořádku.