Léčivá síla

Samozřejmě jsem věděla, že další těhotenství by bylo léčivé pro trauma z potratu. Ale myslím, že jsem vůbec nebyla schopná docenit všechny úrovně.

Tak primárně je jasné, že jestliže moje popotratová deprese pramenila z toho, že nikdy nebudu matkou, tak další naděje na mateřství mi zákonitě udělá dobře.

V průběhu Somatic Experiencing ke konci prvního trimestru jsem měla možnost taky fyzicky navnímat, jak každý další ultrazvuk, který neukazuje prázdnou dělohu, funguje jako výplň díry, která ve mně po potratu zůstala.

 
Další sílu čerpám, když mi zpětně dochází, jak jsem se v průběhu potratu chovala intuitivně. Když se teď dozvídám úlevové techniky k porodu, jako je poloha balasany nebo "mmmmmmm-čení", vzpomínám si, jak mě k nim ten intenzivní prožitek vedl sám. A získávám tak sebedůvěru k porodu v místech, kde bych ji nehledala.

Ale největším překvapením, alespoň zatím, je pro mě lehkost, s jakou dokážu najednou svou potratovou zkušenost při rozhovorech sdílet, jako by se zvedla nějaká závora. A sdílení je léčivé samo o sobě.

Na druhou stranu jsem taky zjistila, že - pro mě stejně překvapivě - nemám nejmenší chuť, aby o mém aktuálním těhotenství vědělo okolí.

 
Vzhledem k tomu, že promlky v rozhovorech s rodiči začaly být neúnosné, rozhodla jsem se jim to říct, až mi zase dají nějakou narážku jako poslední dobou snad pokaždé, třeba "co děláš tehdy a tehdy (měsíc před termínem), mohla by ses nám postarat o psy, chceme jet tam a tam". Když mi hodili při svátečním obědě asi pátou udičku a já se furt ke sdílení novinky neměla, manžel už na mě koulel očima tak výrazně, že jsem chytla záchvat smíchu a nakonec jim to dořekl on. 😂

Jak dlouho to ještě dokážu schovávat před klienty? 😉

Na závěr aktuální zprávy: prvotrimestriální screening máme úspěšně za sebou, bebátko má všechny obvyklé části a rozměry má dokonce tak dobré, že jsem najednou byla v 13+6 místo 13+4, čili následující den nečekaně začínal patnáctý týden, kdy se registruje do pražských porodnic. Moje obavy po hysteráku byly liché. 🙂