Mateřská láska

Tak dneska to asi přišlo. Ta láska. 

Teda ona přišla hned při porodu a probleskovala i pak v porodnici a následně i doma. Takové návaly dojetí nad prostou existencí mojí dcery. Nad její drobností. Nad jejím roztomilým kukučem. Ale tahle prvotní láska byla postupně udusávána pod nánosy problémů s krmením. 

A dneska ráno jsem se najednou po kojení nechtěla od dcery hnout, jako bych k ní byla přitahována neznámou silou. Přemohla jsem to a využila její první ranní šlofíček ke sprše jako každý den v posledních týdnech, ale po dalším kojení už jsem odmítla odejít, i když bych si zoufale potřebovala ještě vyčistit zuby po nočních svačinkách a protáhnout se po nočním kroutění se u kojení, což jsou aktivity, které běžně stíhám v druhém ranním šlofíčku. (Tohle je mimochodem skoro kompletní výčet mých pravidelných aktivit, po zbytek dne už zvládám jenom chodit čůrat a jíst 😂 ... a zdřímnout si u meditace, zavolat mámě a večer ještě napářku.)

Když se manžel stavil z pracovny na záchod, našel mě slzící dojetím a rozpolcením. Zkusili jsme dceru navázat do šátku, ale jak byla vláčná v polospánku, tak se nám to nepovedlo. A tak jsem dál zůstala v posteli.

A najednou chápu, jak jsou matky schopné vydržet kojení. To ty hormony, které mi doteď asi moc nefungovaly. Při kojení mi bylo často fyzicky hrozně, celé tělo v křeči, obrovská touha se hnout, odejít z té svazující situace. A teď najednou mi dcera leží na paži, která začíná mravenčit, a mně to nevadí. Nasávám její blízkost veškerým povrchem, kterým se dotýkáme. Konečně, konečně se zúročila všechna ta dřina. 

Fake it till you make it: 

• Kontakt kůže na kůži, i když mě všechno svědilo a řvalo ve mně, že potřebuju svůj prostor. 
• Kojení na požádání, i když nám to vůbec nešlo a to ve mně vzbuzovalo permanentní frustraci. 
• Dudání po kojení, i když jsem ho cítila jako brnkání na obnažený nerv. 

Sice jsem nevinila dceru, ale křičela jsem občas vzteky, což mi zároveň vůči ní bylo šíleně líto. A byla jsem s ní netrpělivá, což mi bylo líto ještě víc. 😢

Můžu zodpovědně prohlásit, že upřímně závidím všem ženám, které od začátku bez problémů kojí. Nevím, jestli nám to narušilo až to, že jsme dokrmovali, když se nám dcera začala ztrácet před očima (mimochodem, už mám čisté kojeňátko!). Nebo už to, že jsem po porodu byla tak slabá, že jsem se bála ji brát do náručí a jen jsem vedle ní lehávala. Každopádně jsem ráda, že ta láska ani přes ty peripetie nevyhasla. 😍 A teď bych potřebovala taky plínku, abych se mohla tulit celý den. 🤣