Poporodní blues

Těhotenství jsem z hlediska výkyvů emocí měla hodně v klidu. V šestinedělí jsem to pak doháněla.

Důvodem k pláči během prvních čtrnácti dní po porodu byla:

• Fyzická bolest, když jsem se odmítala denně dopovat analgetiky, ale každý větší krevní chuchvalec, zaražený v podbřišku, mě ohýbal vejpůl.
• Mentální bolest, když jsem se pokusila udržet v hlavě víc než jednu myšlenku a málem jsem z toho na místě zešílela.
• Psychická bolest, když jsem nebyla schopná dobře malou chytit nebo nastavit na kojení.
• Neschopnost, když jsem neměla věci tam, kde jsem je potřebovala, a nebyla jsem v tu chvíli sto vymyslet, co s tím.
• Bezmoc, když jsem si vzpomněla na porod nebo pobyt na oddělení šestinedělí.
• Vina, když po čtrnácti dnech konečně malá nabrala dost, abychom mohli polevit ve vykrmování a začít napravovat pokřivený vztah.

A i když jsem se rozplývala nad dokonalostí a roztomilostí té malé bytůstky, nestačilo to, slzy ze mne vytryskávaly znenadání a proudem.

Ale abych byla fér, dost jsem se taky řehtala - nevím, jestli to už nebylo nakročení směrem k šílenství - každopádně smích je překvapivě bolestivá záležitost takhle po šití. 🤣