Covid. Všude samý covid.

Po potratu je prý tělo nejlíp rozjeté na otěhotnění, tak bych nerada do toho házela vidle očkováním.

Šla jsem ke své praktické doktorce, zeptat se, jestli by mi mohla napsat do systému neočkovatelnost teď na pár měsíců, abych mohla legálně využívat služby jako psycho- nebo fyzioterapii a vůbec žít.
Jenže oficiální stanovisko je, že jediní, komu se covid očkování nemá cpát, jsou lidé s alergií na některou složku. Paní doktorka tedy řekla, že chápe moji situaci, ale že se na to musím dívat z hlediska společnosti. Akorát že my se teď díváme na vše jen optikou covidu, jiné následky moc lidí, zdá se, nezajímají. No když společnosti nedonosím dítě, tak jí nepřivedu plátce daně, ne? Když už teda do toho tahá společnost... No nic, chápu, teď prostě očkujeme hlava nehlava.

Když jsem namítala, že hodně žen má údajně po tomhle očkování rozházený cyklus, tak kontrovala, že zas někdo má bolavé klouby. Jako že to nic není, že je to v pořádku, že snižujeme kvalitu života zdravých lidí. Tímhle přístupem mě docela přiklonila k anitvaxerům. 😆
Pak ještě přihodila, že když se nechci očkovat teď, tak určitě nebudu chtít ani v těhotenství. A že bych si přece vyčítala, kdybych pak chytla covid a přišla o plod. Strašení, oblíbená metoda těchhle rádoby bohů. A potažmo médií, že...
Chápu, že covid v těhotenství je fakt zlo. Ale jak to, že je očkování v pořádku? Vždyť po očkování je jako reakce zcela běžně teplota a dítě se v břiše přece vařit nemá?!? Tohle mi furt nějak nedává smysl...

Každopádně nakonec to ta paní zabila tím, že jsem na dítě měla myslet ve dvaceti. Tolik k empatii. V tu chvíli mě ztratila pro jakoukoliv diskuzi, současnou i budoucí.

Najednou mi došlo, že nemůžu mít v téhle době v téhle společnosti dítě. Že nemám na to devět měsíců čelit nátlaku, ať se oočkuju. Sáhla jsem si na dno, připadala jsem si jak za války, obklopená obrovskou dekou strachu, ve které tady už dva roky fungujeme. Bolelo mě břicho. Menstruace zesílila do nevídaných rozměrů. Musela jsem jít s*át. Celý den jsem se potácela na hraně zhroucení. Pak stačila jedna trochu hůř postavená manželova poznámka a bouchla jsem. Myslím, že v takovém stavu jsem nikdy nebyla. Brečela jsem, křičela jsem, hyperventilovala jsem. Prýštila ze mě ta bolest, že nakonec kvůli situaci nikdy nebudu mámou.
Já, která dítě nechtěla, vytvořila si krásný plný život, jsem si najednou uvědomila, že když jsem se jednou té možnosti otevřela, už po ní zůstane navždy obří díra. Možná se časem zmenší, trochu překryje nánosem času, ale bude tam vždycky. Najednou jsem cítila, že ať budu dělat cokoliv, co mi dřív stačilo, vždycky už pod tím bude chybět to dítě. Už nikdy nebudu úplná. Časem to už nebude na povrchu, ale vespod to bude bublat a při nevhodných poznámkách či otázkách okolí to zabolí.

Nebylo to u nás ten večer hezké, manžela jsem tím hysterickým výbuchem, kdy ze mě stříkala nenávist k okolnostem, přikovala do gauče, že se z něj doslova nemohl zvednout.

Slzy mě nakonec ukolíbaly ke spánku.

 
Po tom výbuchu mi skončila menstruace. Přes noc jsem se přehoupla z proudu takřka na nulu. Doufám, že jsem si nezadělala na další terapie a že to je jen shoda načasování. 😆

Až další den, po dalších slzavých údolích, manžel sebral sílu začít zkoumat, jak to teda je. V současné chvíli v české kotlině probíhá masáž médii, jak umírají těhotné nebo aspoň jejich plody kvůli covidu. V zahraničních médiích to vypadá úplně jinak. Ano, ten problém tady je, ale ta čísla jsou v jednotkách. Jednotkách!
Vakcína byla prý otestována na těhotných ve všech trimestrech - přesto ji doporučují až ke konci těhotenství. A přidávají, že když je imunita ženy aktivována, tak se reporodukční procesy upozadí. Potvrzují, že hodně žen tak po očkování má rozhozený cyklus. To je ostatně i důvod, proč kvůli stresu ženy často nemohou otěhotnět: tělo je zaměstnané jinde, reprodukce je pro něj v tu chvíli navíc.
K tomu dostat covid v těhotenství je stejně pravděpodobné jako mimo něj. Nicméně je pravda, že v těhotenství je vyšší pravděpodobnost hošího průběhu. Ale pořád se pohybujeme v pidi procentech.

Celkově po prozkoumání cizojazyčných článků jsem se uklidnila.

Uf, dostali mě. Podlehla jsem té kampani strachu. Nedivím se, ale mrzí mě to. Nicméně pomalu lezu zase ven. Neházím flintu do žita. Naděje malinko problikává tmou.

Mimochodem, když manžel hledal, jak bych mohla z té hlubiny vylézt, našel tohle video, technická kvalita mizerná, ale obsahově to pojednává o tom, co jsem si v tu hroznou chvíli, kdy jsem se zříkala mateřství, taky uvědomila:
https://youtu.be/uufXWTHT60Y