Zamyšlení nad těhotněním

Přemýšlím nad tím, že vlastně neznám moc žen, které by zároveň
1) otěhotněly hned
2) plod donosily
3) porodily přirozeně.

Obvykle - minimálně v mém okolí - žena buď dlouho čeká, nebo nejdřív potratí, nebo potřebuje císaře. Nebo dítě porodí příliš brzy. Případně kombinace, například čeká dlouho a potratí, nebo potratí a příště musí na císaře, nebo čeká dlouho a pak porodí moc brzy.

Asi je to tím, že ve dvaceti, kdy by to naše těla uměla snáz, hlavně to brzké otěhotnění, jsme obvykle na vysoké škole, tedy jsme vlastně stále děti. Pak hledáme svoje místo ve společnosti. A pak už nám gynekologové začnou říkat, že jsme staré. 😂

Když mi doktorka řekla, že jsem měla mít dítě ve dvaceti, zavzpomínala jsem na svého tehdejšího přítele. Když nechám stranou to, že jsem ke škole pracovala jen na částečný úvazek a on začínal podnikat, takže finanční zajištění jsme dohromady měli nula-nula-prd, tak to taky byla jedna ze série krátkých známostí motivovaných heslem "pojďme se spolu bavit" spíš než nějakými city a už vůbec ne myšlenkami na zakládání rodiny. Tahle známost vydržela zrovna snad rok, ale to byla výjimečně dlouhá.

 
Tenhle můj přítel se potom dal dohromady s holkou, se kterou se mu povedlo hned omylem otěhotnět. Protože stvořit život je zázrak, rozhodli se dítě si nechat. Holčina nedostudovala, on musel hned od začátku vydělávat na tři. Dítě sice mají, ale rozchod následoval záhy. Tradááá, příklad dítěte ve dvaceti.

 
Naštěstí si nemohu vyčítat, že jsem ve dvaceti vůbec o zakládání rodiny neuvažovala. Přechod do dospělosti u mě probíhal ve znamení docela silných depek a dospěla jsem tenkrát k závěru, že nejsem vhodný materiál na reprodukci genů. Až snad v sedmadvaceti jsem si někde přečetla, že za depkařením může být trojfázová hormonální antikoncepce a nechala jsem si předepsat jednofázovou - a světe div se, moje brýle začaly být růžovější. A začala jsem mít choutky se usazovat. Moc bych si přála, aby se při předepisování hormonální antikoncepce o tomhle nebezpečí mluvilo.

Takže v osmadvaceti jsem se dala dohromady s prvním vážným partnerem - něco, co by žena, která chce jednou mít děti, udělala o deset let dřív. Ve třiceti jsem našla odvahu vysadit antikoncepci. Ve chvíli, kdy jsme se dostali na křižovatku, kdy měl mít po škole a začalo se mluvit o svatbě a dětech, už šlo ale o mrtvý vztah. Ve třiatřiceti jsem se tak plynule přesunula do partnerství, které se o rok později přetavilo v lásku jak trám a další rok v manželství. Tím jsem se k plození dětí dostala v pětatřiceti, tedy zase s desetiletým skluzem.

 
A nemůžu to nikomu vyčítat. Emancipace, která vyústila v masové používání antikoncepce, mi zároveň nepochybně zjednodušila život. A to, že žiju ve vyspělé civilizaci, která se trochu nešťastně probádala až k oddělení těla a psyché, mi jako ženě rozhodně na druhou stranu přineslo do života zase jiné jistoty. Naštěstí teď už jsme zjistili, co se dříve vědělo intuitivně, že jsme ve skutečnosti jen hromádka hormonů a depka je tím pádem stejně fyzický projev jako třeba nadýmání. 😉