Železo

Na roční prohlídce mě doktorka odradila, že dcera není bílá a že se na test musí vymačkat krev z prstu. To se mi nechtělo dělat potenciálně zbytečně.

Na osmnáctiměsíční prohlídce nás doktorka uvítala slovy, jestli dcera byla nemocná, že je bílá jak stěna. Tak dostala žádanku na odběry s půlročním zpožděním. 

Šla jsem k doktorce s tím, že teď už si to vymluvit nenechám, protože mi dcera přišla bledá, navíc nám často posedávala na klíně s knížkou, což je u takového třeštiprdla šíleně zvláštní, a taky se jí ještě zhoršil už tak mizerný spánek. Kromě častého buzení (evidentně nedobrovolného, s pláčem) už někdy nemohla ani zabrat zpátky. Takže jsem jakože byla připravená, že nás to čeká. I jsem na to dceru připravovala. 

Jenže odběry u takhle malého dítěte jsou řezničina. 🙈 Sestřička byla skvělá, chovala se k dceři výborně, to dost pomohlo celé akci. Ale i tak. Zkusila loketní jamky, ale nepodařilo se. Nedávala tomu moc naděje, ale potřebovali jsme získat dvě ampulky, jednu na železo a druhou na krevní obraz, tak doufala. Nakonec teda tohle množství krve vymačkala kapku po kapce z prstu. Dcera protestovala, ale hlavně proto, že nesnáší, když ji někdo znehybní. Jinak byla relativně v klidu, kojila se a jen občas zanaříkala víc. Ale jakmile jsme skončili, byla úplně v pohodě a cestou pryč jenom pořád opakovala "bá", nebo-li bác, jelikož jsem z toho šla do mdlob a museli mě položit. 🤣

Druhý den jsem měla volat o výsledky. Než jsem to stihla, volala doktorka sama, to nebylo dobré znamení. Nelíbily se jí tak, že nás poslala na hematologii. 

Termín máme až za dva měsíce, zatím dcera dostala železo, Maltofer. Doteď jsme neměli moc problém s braním léků, v našem případě v minulosti hlavně různých kapiček na prdíky. 😀 Jinak dcera každý den sama otevírá pusu na kapku déčka a když potřebuje, tak si sama řekne i o stříknutí do nosu (používáme slanovodní sprej). 

Jaké bylo tak moje překvapení, když jsem se u železa setkala s totálním odporem. Vysvětlovala jsem, vyjadřovala pochopení, že nechce, nabízela různé formy požití, různé chvíle, kombinaci s kojením. Nakonec přeci jen začala pít (rozmíchala jsem to v ovocné šťávě). Ale pak už nechtěla a letělo to všude. A já bouchla. Že se s tím crcám hodinu, ťuťuťu ňuňuňu, a nic z toho. Dcera se tak lekla, že to dopila. No nebylo mi ze mě hezky, nechci s ní manipulovat pomocí strachu.

Nedávno jsem narazila na podcast, kde byl díl o podávání léků z pozice nenásilné komunikace - to jsem ještě nevěděla, že se bude hodit prakticky hned.

Tak jsem si ho po prvních neúspěšných pokusech pustila. Největší posun ve vnímání je pro mě v tom, že jsem si uvědomila, že mi chyběla empatie pro ten boj na konci. Pochopila jsem, že dcera nejspíš potřebuje bojovat, aby si zachovala tvář, a moje práce je se s tím smířit a vyjádřit, že je to tak v pořádku.

Což je hezká teorie, ale praxe vypadala postupně tak, že po hromadě keců a čekání, jakmile jsem dceři začala omezovat pohyb, tak se propínala do luku a křičela a tím se v léku topila. Další řezničina, na kterou mě moje snahy o respektující výchovu teda fakt nepřipravily.

Několik dávek železa jsem vynechala, totálně odrovnaná. Postupně jsem si procházela první čtyři stages of grief - denial, anger, bargaining, depression.

Mezidobí jsem využila k úvahám, jak dceru rozjíst. 

Nevydat prso? Ale to už jsme zkoušeli dřív - když nedám mlíko, dcera odmítá i jen ochutnat jídlo. 

Líp jídlo prezentovat? Manžel naaranžoval talíř jako obličej - dcera bez zájmu vybrala ucho (šunku) a požvýkala. 

Tak jsem přemýšlela, kde bych se nachytřila, a zrovna mi na Ig skočil nějaký příspěvek od @jimespolecne. Slovo dalo slovo a já se záhy připojila na Radčin webinář.

Co jsem si odnesla pro náš případ:

1) dítě se rodí s chutí jíst, stejně jako se rodí s chutí běhat 

2) pokud nemá dost železa, nedokážu ho rozjíst

3) nemá cenu omezovat kojení, nemá to absolutně žádnou spojitost, jsou děti, které celý den jedí jak nezavřené a celou noc prokojí, nemá cenu ani upírat kojení přes den, ta potřeba jíst prostě zvítězí (samozřejmě pokud tam není nějaký jiný blokátor)

Vychází mi z toho, že jsem v tom roce neměla být cimprlich a měla jsem dceři nechat udělat ten odběr už tehdy, evidentně asi neměla dost železa už dřív, jinak by prostě jedla.

Takže železo bude a basta. A já se s tím musím naučit žít. Jdu napsat své Somatic Experiencing paní, ať mi dá termín co nejdřív. 🤣

Vlastně z hlediska hlavního obsahu toho webináře (stolování s batolaty) jsem se nedozvěděla nic nového, ale potřebovala jsem prostě uklidnit, že nemůžu udělat nic jinak. Ani jsem nemohla nic udělat jinak v minulosti - stran kojení třeba. To já prostě potřebuju, obklopit se informacemi, abych se usebrala.

Je pak pro mě snazší udržet si ten postoj, že to železo prostě dcera polknout musí. Manžel byl až překvapený, jak jsem obrátila o 180 stupňů a jak "tvrdě" jsme dceři začali to železo dávat. Jenže on neviděl ta jatka, kdy jsem se s tím sama crcala jakože opatrně. Takhle je to vlastně mnohem milosrdnější. Pořád zachovávám to, že dceři nejdřív vysvětlím, co přijde a proč, uznám, že nesouhlasí, ale pak ve dvou na ni skočíme a je to hned pryč, ne to šílenství, co jsme praktikovaly samy dvě, kdy jsme se fakt praly, protože já nejsem tak silná a teda ještě jsem u toho pomalu začínala brečet, jak mi z toho bylo zle. Teď je to rychle za námi, pak ještě zas mluvím, objímám, ale dcera se oklepe rychle a dobré. Stejně jak po těch odběrech. Kdežto když jsem to do ní vypravovala postupně, tak mi přišlo, že na mě byla naštvaná celý den. 

Tak snad už jsem v tom pátém stage of grief - acceptance.

Mimochodem jsem vyměkla a na smyslohraní pořídila bordelizující materiál: krupičku. Je to bez přípravy, za pár korun a přitom super matroš - příjemný jen tak do ruky, jednoduchý na přesýpání ať už lopatkou na koření nebo sítkem, dá se do něho něco zahrabat, otiskovat stopy. A k tomu dcera dostala barevné dinosaury a dřevěnou pinzetu. Vytáhla jsem to na ten webinář, abychom měly nějakou neokoukanou zábavu. 😉 Příště jí chci do toho dát duplo bagr, co jsme podědili.