Únava
09.02.2025
Mám teď takovou výchovnou depku. Může to být tím, že se na mě snaží přeskočit rýmička, kterou si dcera donesla z preventivní prohlídky (to už je podruhé, kdy tam něco chytla, fakt miluju chodit na prevence). Nebo v souvislosti s celou tou patálií kolem nedostatku železa.
Každopádně jsem už vyčerpaná z toho věčného diskutování. Někdy bych si přála nic nevědět o vývoji dětského mozku a sebevědomí a prostě to dítě čapnout a udělat, co chci. Třeba vyměnit plínu. Nebo posadit na nočník.
Ale možná, úúúplně možná, je to všechno jenom o tom, že mi došlo, že by to vůbec nemuselo být takhle náročné.
Že kdybych v noci nebyla vzhůru každé dvě hodiny, no často i po hodině, byla bych v celkově lepším stavu.
Že kdybych si mohla dát odpoledne šlofíka, když už v noci nespím dost, a ne ležela pod sosajícím dítětem, tak by ze mne večer nebyla nepoužitelná troska.
Že kdybych přes den neměla každou hodinu přisáté dítě, nemlelo by moje tělo z posledního a nemusela bych se dopovat všemi možnými vitamíny.
Protože v roce a půl už by to takhle vypadat nemělo, nebyly jsme na to designované, aby kojení bylo výhradní strava takhle dlouhou dobu.
A tohle vědomí potenciální snadnosti je naprosto ubíjející. Je to podobné, jako když mi došlo, že bez schodů by ten první rok s miminkem byl o dost jednodušší. Mimochodem pořád ještě nemáme stavební povolení.
Možná jen už potřebuju jaro. Vypadnout ven. Takhle když se dcera vzbudí ze šlofíku, tak už je často pomalu tma, to není ani na žádné pořádné výlety, jsme tu jak v kleci.
No snad to vyčerpání přejde, jakmile vyženu toho bacila, který se o mě (zatím neúspěšně, ťuk ťuk ťuk) pokouší, a budu zas jen normálně unavená. 🙂
