Tchýně

A s mojí mámou se vídám jednou za tři týdny, kdy vozím dceru na audienci u "jejího veličenstva babičky", což taky není zrovna intenzivní kontakt. Obzvlášť když se trefujeme časově mezi dva šlofíky, takže jezdíme tak na hodinu a půl až dvě. (Aktuálně dcera přechází na jeden šlofík v takové časy, že jsem zvědavá, kdy tam teď budeme jezdit.)

Snad proto nemůžu sehnat chůvu, která by mi vyhovovala. Poslední dobou mám chůvo-ponorku a s ní přišel pocit, že jsem je obě dostala od osudu jako náhradu dostatečně nerozčilujících babiček. 

Jedna se asi ušikulkuje. Když to náhodou chvíli slyším, že se vyskytuju poblíž, tak je mi z toho přeslazena blivno. Navíc je teda extrémně nespolehlivá, co se týče času příjezdu.

A druhá je zas v komunikaci naopak příliš drsná na můj vkus - i se mnou mluví tak, že ve mně vzbuzuje nějaké dětské pudy. 🤣 A neskutečně pohodlná: odmítá se zabývat tím, jak dostat kočár do bedny, do které ho ukládáme. Nebo se naučit otevírat dětskou pojistku na brance nad/pod schody. A navíc je neskladná, je vidět, jak tady v těch našich malých prostorách neví, co se sebou. To znám od manžela, ale ten má aspoň 190. 😉 A teda tím, jak má prořízlou držku, tak mi to tady i otevřeně kritizuje. No fakt archetyp náhradní tchýně jak vyšitý.

Jo a obě se hodně voní. Jako já mám přecitlivělý nos, takže nejsem dobrým měřítkem, ale když už i manžel s tím svým nefunkčním čichem to cítí, tak to je nespíš opravdu přehnané. Nebaví mě zbytek dne čichat z vlasů svého miminka cizí parfém. 😭