Seznamky pro mamky

Pravidelně se bavím s poměrně malým počtem dospělých

- s manželem: hlavně hodinku před spaním, kdy si špitáme v posteli, když dcera usne... a než se zas vzbudí na své kojení v jedenáct a pak mě nechá vyspat třeba aspoň čtyři hodiny v kuse... když to zrovna samozřejmě není úplně jinak 😉;

- se sestrou - zatímco naše děti se rozebíhají na cvičení nebo na hřišti každé na jinou stranu, takže jde především o hodně načatých témat a ještě víc doplňování informací následně po mailech;

- s mými celými dvěma klientkama, každý týden tedy hodinku s jednou z nich;

- s lektorkou na cvičení, kam chodím jednou týdně: ač jde o skupinku, snaží se s každým klientem zapříst konverzaci na osobní téma;

- s mými rodiči, když jim dovezu vnučku na audienci, při které si babička a dědeček hoví v židlích a vyptávají se... a dcera si prakticky hraje sama a nosí jim něco třeba jako ochutnat nebo pochovat nějakou hračku;

- s chůvou - ale to jsou v podstatě výhradně provozní věci, které stihneme, než dceru navlíknu do vrstev;

- s terapeutkou - což je teda jediný člověk, který se ptá, jak se mám já. 😂

Já moc lidi nezvládám, dřív jsem si vystačila s klienty a už jsem vlastně ani nikoho vídat neměla sílu.

Jenže v průběhu posledních let doma jsem naznala, že bych asi měla se svým společenským vyžitím něco udělat. Zdají se mi totiž šílené sny, do kterých pronikají snad úplně všichni lidé, které jsem kdy znala. Evidentně můj mozek fakt hledá lidi, kde může - a nachází je pouze v daleké minulosti. 🤣

Nevýhoda toho, že bydlíme daleko od civilizace, je, že nestačí dojít na hřiště, abych potkala další rodiče. Teda jedno hřiště "poblíž" je, chůva tam s dcerou chodila, dokud se neochladilo. Je to hodinu tam jít, hodinu si pohrát, hodinu jít zpátky. A hlásí mi jako radostnou událost, když tam jednou za x měsíců potkají ještě někoho dalšího. Takže tudy cesta nevede. 😉

Na cvičení jsem dceru až do srpna vozila daleko, potřebovala jsem najít takové, které bychom stíhaly. A tam vzhledem k nemocnosti dětí nebylo jednoduché vůbec potkávat někoho pravidelně - a když už jsem dokázala s nějakou maminkou aspoň zahájit rozhovor, tak samozřejmě byla z ještě větší dálky než my. 😆 A od září se na cvičení potkáváme se sestrou.

Asi před rokem jsem zkusila maminkovskou seznamku na Faceboku. Zareagovaly mi snad dvě. Totéž v aplikaci Mamio. Všechno vyšumělo, kromě jedné, psaly jsme si asi pět měsíců. Ale ta měla sedm dětí, z toho jedno úplně čerstvě, a v podstatě nepřipadalo v úvahu, abychom se viděly. Ona jela domškolu, takže prakticky měla přes den všechny děti pořád, vydat se s nimi ven bez manžela nadlidský úkol, a já se svou hypersenzitivitou bych u nich do pěti minut asi explodovala, soudě z toho, jak mi to popisovala.

O rok později to na mě zase přišlo. Vyprovokoval to článek, který mi připomněl, že bez přátel umírame dřív, než by bylo nezbytné.

Našla jsem web befriends. Většina inzerátů tam byla přidána nejpozději v době, kdy se mi narodila dcera. Kromě jednoho. Napsala jsem, prohodily jsme pár zpráv. A zas to vyšumělo.

Nedávno jsem viděla video, které parodovalo Facebook Marketplace. Vždycky se někdo na něco zeptal a pak zmizel jako pára nad hrncem. Tak přesně tenhle dojem mám ze seznamování maminek online. Jsem snad v životě nenapsala tolik zpráv, na které už nikdy nikdo neodpověděl...

Nečekám odpověď ani tady, ale pokud čteš můj blog, přestaň a pojďme na čaj. Jestli nejsi z okolí Radotína, tak klidně jen na virtuální. 🙃 (tenhle poslední odstavec vymyslel manžel - asi už je to se mnou k nevydržení.)