Rodičovství 2.0

- dítě musí přežít a

- rodič má mít dítě rád.

Lásku nám táta projevoval v materiálním světě: pokud zrovna mohl, splnil nám naše přání. Jinak bych to z jeho chování nepoznala. Teda pokud nepočítám "děvenko, já to dělám proto, že tě mám rád", když mi to tak přišlo nejmíň. Nebil nás, ale ubíjel nás argumentací typu "protože jsem to řek."

Na gymplu moje depky, projevující se hrůzou z budoucnosti a pramenící z - domnělých? - nároků, které jsem nezvládala plnit, dostoupily vrcholu. Spolykala jsem prášky. Naštěstí takové, že mi bylo jenom blbě. Máma mi na další den do žákovské napsala "dietní chyba". A tím bylo přežití taky splněno.

Dalších deset let jsem v sebedestrukci pokračovala aspoň pozvolně, když nárazově mi to nevyšlo: byla jsem naložená v lihu, prouzená kouřem a položila se pod každého, kdo mi projevil sebemenší zájem. A podkládala jsem to přesvědčením, že jsem prostě z výroby vadná.

No a dalších deset let jsem pak zjišťovala, že tátovo jednání a moje následné chování je jak z učebnice... a hledala jsem cestu ven. Což budu dělat do konce života. 🙃

A to je důvod, proč jsem možná "intenzivní rodič". Protože vím, že mít rád a zajistit přežití mi nestačilo. 

Výchova mých rodičů, samozřejmě v kombinaci s mým vrozeným temperamentem, ze mě udělala trosku. Frustrovanou krávu, která ječí na druhé. Zamrzlé dítě, které se nechá smést každou emocí. 

Chci pro svou dceru něco jiného.

Jasně, chci na prvním místě, aby přežila. 

Ale taky chci, aby věděla, že ji mám ráda - ne proto, že jí to říkám "jen tak". Taky proto, že ji respektuju jako dalšího lidského jedince. Něco, co mi můj táta doteď dát nemůže.

Nejsem bláhová, určitě ji zas pošramotím jinak. A nemám ani ambice ochránit ji před vším nebezpečenstvím světa. To nejde.

Ale udělám maximum, co je v mých silách, aby šla do světa jako silnější jedinec, než jak jsem do něj byla vhozená já.

A proto se zajímám, co "se ví" o dětském vývoji, fyzickém i psychickém. Jak se dá s dítětem jednat, abych jeho sebevědomí nezadupávala sto sáhů pod zem. Jak mu pomoct naopak sebedůvěru budovat. Ale i jak nepodkopat jeho fyzický vývoj.

Moje intenzita nespočívá v tom, že bych se intenzivně věnovala dceři, spíš se intenzivně snažím vytvořit jí zázemí podporující život. Včetně toho, abych ji nepodporovala moc - "nedělat to, co může dítě udělat samo". 

Tátovi už dávno nic nevyčítám, dneska už vidím, jak jeho logika a potažmo láska funguje. Vím taky, že byla jiná doba, měl jiné starosti. Měla jsem dost času přestat ho nenávidět. Kdo ví, třeba se oba dožijeme i toho, že ho budu mít ráda, ale moc si nefandím, to asi nestihnu, právě jsme slavili jeho 67. narozeniny.

A tak se snažím dělat to jinak. Dneska jsou jiné informace, jiné možnosti. A samozřejmě vím, že taky velkou roli hraje, že se mám jako prase v žitě - i díky startovací čáře, kterou můj táta o kousek posunul dopředu. (Což může paradoxně zas být těžké pro udržení té rovnováhy, aby dcera nebyla moc v bavlnce.)

No a nebo je to celé tím, jak říká manžel, že si ráda život komplikuju. 🤣