Mateřství jako proces

Některé věci se dají tak nějak tušit. Na nějaké úrovni jsem dokázala nacítit, že bude bolestivé pak jednou zas to malé dítě nemít, až se osamostatní.

Ale až přímá zkušenost mi ukazuje celou "zrůdnost" toho procesu. Protože mi trvá vůbec se upozadit. 

Takže s každým dnem se víc stávám matkou - a zároveň každým dnem jsem míň jako matka žádaná!

Potřebovala jsem potlačit hodně ze sebe. 

Svoje hranice. Fyzické i mentální. Když je dcera přisosnutá při šlofíku a mně její blízkost brání i přemýšlet.

Svou potřebu vzduchu a pohybu. Když nejsem schopná dceru přesvědčit jít na procházku nebo když nestíhám cvičit.

Svou potřebu klidu. Když zrovna celý den poslouchám nespokojené "eh".

Svou potřebu něco dělat, dokončit. Když zrovna dcera potřebuje moji pozornost uprostřed nějaké činnosti.

A naopak jsem se potřebovala naučit vůbec být tu pro někoho druhého. Chtít se upozadit. To jsem ještě nikdy kvůli nikomu nepodstoupila.

A tak mi teprve teď dochází, jak obrovskou díru ve mně to malé dítě zanechá. A konečně dokážu pochopit i srdcem ta pozdní třetí chtěná těhotenství nebo rozmazlené psí miláčky. To obrovské množství péče musí prostě někam přetéct.

Na závěr historka ze dne otevřených dveří v místní školičce.

Ptám se, jestli děti při nástupu musí něco umět. Průvodkyně odpovídá, že nic, že je všechno naučí.

A mně v tu chvíli došlo, že mám mega téma ke zpracování: úplně se ve mně totiž vzedmul odpor, aby kdokoliv cizí moji dceru učil základní věci.

Manžel si dělal hned srandu, že to vypadá na domškolu. Ale přitom bych nechtěla mít do budoucna zodpovědnost za to, že jsem jediná, kdo pomáhá systematicky dceři zpřístupňovat informace. 

Spíš se mi tam zas vrací nedůvěra v lidi: "tu paní vůbec neznám a ona chce moji dceru něco učit, pche". Jako já si uvědomuju, že mám velký problém věřit lidem, no ale řekněte, není přeci jen trochu absurdní svěřit dítě cizincům a nechat je ho tvarovat? 🤔