Kdo za to může?

Z nesoustředěnosti jsem při couvání opřela auto o sloupek. Jindy jsem nechala odemčené auto a klíčky v zapalování po celou dobu návštěvy u babičky. A obecně mám problém dokončit myšlenku/činnost. 

Ale ta blízkost při kojení je něco, co mi jednou bude moc chybět, a tak se snažím si to užívat plnými doušky. 😍 I když teda zároveň moje receptury v bradavkách křičí, když je moc dlouhé. 🤣

A i když někdy jsem za něj kritizovaná...

Konečně jsme byli na hematologii. Verdikt: prostě dcera musí začít jíst. 🙃

Doktorka byla k dceři milá, což o to, ale trochu mi vadilo, že se snažila najít, kde jsme udělali chybu. Pokud by to šlo napravit, tak mi dává smysl pídit se po původu obtíží. Typicky u chronických nemocí jasná věc a jsem první, kdo se bude nořit do bahna v minulosti a rozklíčovávat psychické pozadí problému, ale pokud jde o jednorázovou věc, tak mi přijde, že to nemá úplně význam, spíš to přidá k už tak velké mentální zátěži, jakou nemoc dítěte je - a přisype to sůl do rány, která už je automaticky otevřená: přeci jako rodič, pokud jsem jen trochu soudná, budu jako první hledat chybu u sebe. A pokud jsem ještě soudnější, tak si pak řeknu, že jsem v danou chvíli udělala to nejlepší, čeho jsem byla schopna, a nechám to plavat. 😉

A teda ještě k tomu vůbec naše zavinění je diskutabilní a odpovídá jenom nějaké její víře, že děti se mají kojit na jídlo podle hodinek... a kojení na uklidnění se má používat jen u novorozenců.

Samozřejmě zpětně už nikdo nezjistí, jak to bylo, a tak i já si můžu vybrat, jaké teorii budu věřit. A já jsem se rozhodla věřit tomu, že dítě se má kojit na požádání. A taky Radce, že jakmile nebylo železo, neměli jsme šanci dceru rozjíst.

Kamarádčino syn skončil v sedmi měsících na kapačkách kvůli nedostatku železa a je taky narozený o tři týdny před termínem, takže je klidně možné, že už od začátku neměla dcera železa dost a byl to nerovný zápas, zda dřív dojde železo, nebo zda se stihne okamžitě v půlroce rozjíst.

Ale ať nežeru, samozřejmě taky umím najít důvod, co se stalo, že je "dcera na mě tak fixovaná", jak rozhodla paní doktorka. V těch šesti měsících, kdy se nezačala rozjídat a kdy mě přestala při šlofíku pouštět z postele, jsem si dělala kurz na copywriting, protože jsem chtěla začít pracovat.

Tadááá, důvod pro fixaci jak vyšitý.

Až na to, že kromě fixace na mlíko (a slabý spánek po mamince) u své dcery, pokud není zrovna nemocná, fakt fixaci na mě nepozoruju. Hodně času tráví se svým tatínkem. Jak přijedeme k babičkám a dědečkům, hned se s nimi druží. A jak ji převezme chůva, až příliš ochotně mi udělá pápá. 😭

Mimochodem, konečně jsem taky udělala pápá: jedné z chův. 😀 Když jsem celý den marně přemýšlela, v kolik jí mám napsat, aby přišla, když stejně chodila úplně jindy, usoudila jsem, že mi tahle záležitost přináší víc starostí než užitku. Ohromně se mi ulevilo. Tak uvidíme, jak dlouho ještě zůstane ta druhá. 😇 Ale zas ta si rovnou otevřeně stěžuje, než aby pasivně agresivně svou práci u nás nenápadně bojkotovala pozdními příjezdy a podivnými výmluvami. Sice mi to taky není příjemné, ale aspoň je mezi námi čistý vzduch.