Inspirace

Chtěla bych zmínit pár Montessori nápadů, které jsem cestou potkala. Nebudu se ale už zabývat komunikací s dětmi, protože to je totéž, jako v těch knihách - respektovat, oceňovat místo chválení, nechat působit přirozený důsledek místo trestu.

Připravenost prostředí je jedna z těch věcí, která mě opakovaně oslovuje. 

Podle jedné školitelky (kdysi jsem se vzdělávala pro kariéru chůvy, ke které ale nikdy nedošlo) tady u nás často bývá ve školkách provedení "Montessoriovitější než od Montessori", taková malá vojna. My jedeme doma naopak hooodně volnou verzi.

Třeba hračky nejsou všechny vykýblené v pokoji, rotujeme je, ale určitě jich není vystavených jen pár. Na druhou stranu dceru učíme, že v rámci hraní uklízíme předchozí roztahanou hračku, než se vrhneme na další. Přijde mi, že je to dobré na koncentraci.

Jinak se snažím vymyslet to i v těch našich chatových stísněných podmínkách tak, aby dcera dosáhla na nějaký základ toho, co potřebuje. (A naopak nedosáhla na nic, co nechci, aby měla.) Poličky, šuplíky a háčky na její věci, hračky a oblečení, uspořádáváme tak, aby byly v její výšce... a vůbec aby vše mělo své místečko.

Co mi dál dává smysl u tohohle systému je aktivní zapojení do běžných rodinných činností.

Velkým pomocníkem je tak učící věž, která dceři dovoluje se účastnit dění v kuchyni (pomáhá třeba míchat, kořenit, dávat zeleninu do robota). Máme takovou, kde se dá stupínek dát až hodně nahoru do pozice na sezení. Jako bonus poslední dobou slouží věž trochu i jako prolejzka. 😉

Pomáhá i jinde. Na některé šňůry sice nedosáhne, ale může vždycky podávat prádlo z lavoru. Vysavače se bojí, ale zametat se snaží (má malý smeták). A když manžel vrtá a podobně, tak ráda něco podrží třeba. 🙂

Péče o sebe je další z oblastí, kterou Montessori přístup řeší. Kromě toho, že si může dcera najít oblečení, protože je v pro ni dostupné výšce, tak si třeba taky čistí sama zuby (my pak dočišťujeme). Zatím sedí na pračce, ale jelikož začíná být schopná pracovat ve stoje, tak nás brzy čeká změna. Mám nápad, že tuhle akci přesunu do kuchyně, protože v místní pidikoupelně žádné schůdky apod. nehrozí. A v kuchyni už je příhodně ta učící věž, že ano. 

No a pak mám nápad na mytí rukou, že bude mít vlastní umyvadýlko, dneska se dá sehnat dřez na hraní s tekoucí vodou, protože tu věž nemůžeme mít před dřezem permanentně.

Když má náladu, tak si dcera na požádání sama donese plínu a plácne sebou takovým vtipným způsobem na záda. 🤣 Oblíkat se ještě nedokáže, i když se o to moc snaží. Ale třeba namazat krémem už se trochu umí.

K samostatnosti patří taky možnost volby. Na výběr ze dvou trik jsme dávali dlouho, dceři to bylo fuk...a teď zamítne obě. A i každé další, které nabídnu. 🤣 

Nevzdávám se a dál zkouším dávat na výběr v jiných oblastech, hlavně jestli něco udělá hned nebo až po xy. 

No a samozřejmostí je i výběr hraček z toho omezeného množství, které jsem už zmiňovala.

Co aplikuju tak nějak přirozeně, je pozorování: sleduju, co dceru zajímá, a podle toho jí nabízím další hračky/témata/aktivity. 

Občas mě napadá, jestli se mi může tímhle přístupem povést něco zásadního úplně opomenout. Třeba když dcera mohla v roce oči nechat na autíčkách, které si donesla na hraní návštěva, a mně došlo, že kromě Tatry na zahradě jsem jí autíčka zatajila. 🤣

A je pro mě zajímavá i myšlenka "prezentace", že na začátku činnosti dítěti ukážu, jak se s něčím pracuje, a pak už ho nechám být, nezasahuju. Ale teda přijde mi, že ta prezentovací část ještě nefunguje. Takhle malé dítě, aspoň to naše, chce rovnou zkoušet vše po svém, takže třeba krájení špachtlí jsme zatím odsunuli na později. 🤣 (Je ovšem otázka, zda se to někdy změní, protože co jsem tak zatím pochytila z teorie typů, mám podezření, že dcera je ten typ, který prostě bez rozmýšlení zkouší, co se stane.)

Na druhou stranu úklid na konci činnosti, obzvlášť pokud to zahrnuje mokrou houbičku, ideálně i s bublinkami od jaru, dcera vyloženě vyžaduje. 🙃

Na závěr sem hodím ještě dva principy z Montessori webinářů, které si často připomínám: 

Znakovací update: v šestnácti měsících dcera začala vracet znaky jak na běžícím pásu. 

Občas mě napadne, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce: je dcera od přírody komunikativní, a tak jen jí znaky přijdou vhod, nebo díky tomu, že se s ní intenzivně snažíme znaky dorozumět, se stala komunikativní?

Jinak rýmičková týdenní pauza nepomohla a mám pořád chůvo-ponorku. Snad dvoutýdenní vánoční pauza zabere líp.