Že budu chtít chůvu, jsem věděla už před otěhotněním. I čistě teoreticky mi bylo jasné, že jen ve dvou to bude zápřah. Prakticky se ukázalo, že je to mnohem náročnější, než jsem si dokázala představit, protože jsme vyfasovali opak Šípkové Růženky. Spánek byl u nás vzácný, ale v půl roce se to ještě zhoršilo, když dcera přestala být odložitelná - nedokážu jí utéct, spí příliš mělce, takže její šlofík znamená, že ležím pod ní. No nebo si hoví v nosítku na manželovi. V každém případě to znamená, že jeden z nás je vyblokovaný a jen ten druhý může něco dělat. Tím něco myslím nejen běžný provoz domácnosti, ale i zabalit se a přestěhovat, a k tomu pořídit pozemek a rozjíždět stavbu domu. Minimálně na to balení a stěhování jsme si měli i kdyby jednorázově někoho zajistit, takhle to bylo zbytečně zdlouhavé a vyčerpávající. Ale to už nezměním. Vrhla jsem se každopádně do shánění hlídačky hned po přestěhování na chatu, kde teď budeme bydlet, než postavíme dům.
Na hledání chůvy mě fascinuje několik věcí.
Zaprvé, zkušenosti. Pro mě ve většině případů odstrašující.
To, že má někdo třicet let zkušeností, ve mně evokuje, že jeho přístup bude mít asi kvalitu výchovy mých rodičů, což pro svoje dítě fakt nechci.
A to, že je někdo nejstarší z pěti sourozenců a odmala je hlídal, pro mě znamená totéž - okopírovaná výchova jeho rodičů.
A to, že je někdo sám rodičem, takže je najednou expert na všechny děti? No, o tom byl minulý článek.
Zadruhé, telefonáty. Já chápu, že přes telefon se plno věcí řeší snáz. Ale vyjasnit si základní představu se dá už po zprávách. Jenže chůvy si často chtějí hned volat.
S trochou nadsázky: kdybych měla čas se vybavovat po telefonu, nepotřebuju si shánět pomocnici.
Na druhou stranu stačil telefonát, abych vyřadila chůvu, která mi dala jasně najevo, že pro ni jsem lůzr: chci pomoc, i když nemám tři děti ani ještě nepodnikám.
Za třetí, ghosting. Registrovala jsme se na hlidacky.cz. Většina chův zde vyzdvihuje skutečně jen počty let zkušeností, jen malinko jich zmíní, že jsou u dětí oblíbené, a už jen pár vypíchne i svůj přístup k dětem - což je to jediné, co mě jako rodiče opravdu zajímá. Ty poslední jsou obvykle obsazené. A ty ostatní tak z poloviny končí konverzaci uprostřed a prostě najednou už neodpoví. Že se to stane ve chvíli, kdy si teprve po zprávách vyjasňujeme rámec spolupráce, je pro mě sice nepochopitelné, ale co už. Ale že se to stane i po tom, co chůva dorazí na seznamovací schůzku, to už je úplně mimo.
Nicméně i tak její návštěva měla dopad. Jak jsem ji zmínila před svou chorou matkou, úplně se probrala a začala tvrdit, že může hlídat. 🤣 Sice už nevypadá jako duch, ale do její původní síly ještě dost chybí. Každé tři týdny ještě stále chodí na bioléčbu. Nedokážu si představit, jak tady u nás na té polní cestě tlačí kočár. No ona ta moje holka ten kočár stejně chce jen výjimečně, spíš potřebuje uspat v nosítku. Ale deset kilo tahle babička ještě chvíli neunese, jestli vůbec někdy. Prý že si budou hrát na dece. Haha, když si už věčnost stěžuje, že nemůže cvičit, protože se kvůli kolenu nedostane na zem.
No nic, nevzdávám to, hledám dál. I když už to trvá dva měsíce. Ale nutno přiznat, že z toho asi měsíc jsem trucovala, protože mě všechny ty načaté a nedokončené konverzace vyčerpaly. 😇
EDIT:
Kromě slečny, která nás následně vyghostovala, se u nás stavily ještě tyto dva zajímavé exempláře:
Slečna, která dorazila o půl hodiny později, aby nám oznámila, že k nám teda jezdit nebude. Že jí to ukazovalo přes hodinu cestu, ale že si myslela, že to nějak dá. 🤔
Slečna, která byla moc milá, ale měla čtyřicet kilo i se železnou postelí. Když jsem jí ukazovala nosítko, měla v obličeji nefalšovanou hrůzu. A doporučila mi, ať si do inzerátu napíšu, že chceme minimálně šedesátikilovou a stosedmdesáticentimetrovou hlídačku. 🤣
A pak tady taky dvě paní ani nebyly, obě maminky, kterým den před domluveným setkáním onemocnělo dítě. 🙃
