Přirozený potrat

Uf, tak dnes už nejsem těhotná.
Ale vezměme to popořadě.

V osmém týdnu přišla kontrola, kdy mi mělo být přiznáno, že jsem těhotná. Výsledek byl opačný - jak jsem při první kontrole viděla víc aktivity než obrysu, teď už jsem neviděla skoro nic: příroda zjistila, že moje miminko není životaschopné, a už ho dávno přestala vyvíjet.

Můj lékař mě okamžitě poslal do Podolí, aby mi dali pilulku nebo udělali výškrab. Přiznávám, že ač se snažím doktorům vyhýbat, v tom prvotním šoku a bolesti srdce jsem jen chtěla mít vše rychle za sebou a plánovala si ranní narkózku. 

To trvalo asi tři hodiny, než mi zpátky naskočil můj mozek a já začala přemýšlet, jak to udělat jinak. První, co jsem zkusila na "vyvolání porodu" byla (kromě maliníku, kontryhele, šalvěje, třezalky nebo řepy) akupunktura. Musela jsem to ale vzdát, ukázalo se, že opakované každodenní napichování týchž bodů už prostě dál nevydržím. Pak jsem alespoň pila dvakrát denně kokošku pastoší tobolku (což teda není žádné labůžo), ale taky bez efektu.

Moje tělo se evidentně rozhodlo, že počkáme, až to přijde samo, žádné zkratky. Výhodou bylo, že jsem okamžitě po verdiktu od doktora přestala pociťovat těhotenskou únavu i hlad. Dokázala jsem si tak najít jakýs takýs smysl v tomhle bezčasém období mezi dvěma světy: mám příležitost se fyzicky i psychicky připravit na potrat, jak jen je možné se na něco takového připravit. Minimálně jsem mohla obnovit svou fyzickou kondici, která v těhotenství mírně klesla.

Vzhledem k tomu, že skoro všechny ženy v mém okolí před úspěšným těhotenstvím potratily, vlastně jsem samotný fakt, že jsem o to naše fazole přišla, vzala celkem jako chleba. Mnohem horší pro mne bylo přijmout, že mě čeká hnusná bolestivá krvavá záležitost bez odměny v podobě miminka. S nutností rušit nasmlouvané termíny klientům. S nuceným následným fyzickým odpočinkem a sexuální abstinencí. Mojí hlavní emocí byl vztek.

Zajímavé je, že ačkoli v podstatě nemám moc ráda sladké, v tomto období se stalo mojí "revoltou" vůči nespravedlivému světu: když teda všechna ta moje zdravá životospráva nemá žádný vliv na tvorbu miminek, tak se budu cpát cukrem. Bylo to až obsesivní. 😉

Velkou oporou mi byla mně blízká žena, která si prošla toutéž smutnou zkušeností o rok dříve. Poradila mi nakoupit poporodní vložky, absorpční podložky, železo. Sdílela se mnou, jak to probíhalo u ní. To je neocenitelné.

Taky mi ulevila session s mojí Somatic Experiencing terapeutkou. Absurdně jsem měla pocity viny, že jsem se víc psychicky nezhroutila. Vrátila mě zpět na cestu - vždyť jsem na sobě taky už dlouho pracovala, abych byla psychicky odolnější.

Co mi dál pomohlo v čekání - a navíc i ve změně perspektivy na těhotenství - byl tenhle článek:
https://www.strom-zivota.net/prirozeny-potrat-prakticke-rady-a-informace/ 
"Dříve se první tři měsíce těhotenství mluvilo o tom, že žena je "v naději" tedy je zde jakási naděje, že může být těhotná. Na což jsme přišli podle takzvaných nejistých známek těhotenství - vynechaná menstruace, citlivá a zvětšujícíc se prsa, nevolnosti... Až po překonání prvního trimestru, ve chvíli, kdy se těhotná děloha zvětšila natolik, že bylo možné ji nahmatat v podbřišku a ješto pár týdnů později bylo možné slyšet tlukot srdíčka nenarozeného dítěte, bylo možné mluvit o těhotenství a až tou dobou se o ženách říkalo, že jsou v"očekávání". Ani dnes, kdy máme možnost do dělohy nahlížet a rozpoznat těhotenství mnohem dříve než tomu bylo v minulých stoletích, však nemáme jistotu, že se těhotenství udrží. Ženy jsou stále první tři měsíce "v naději" a až poté "v očekávání". A je to dobře, že stále funguje ta prastará moudrost těla, která říká, které dítě se může vyvíjet dál a které ne."
Došlo mi, že se na to teď díváme úplně obráceně. 😆 Jako s tímhle přístupem už bych si začínala moct představit, že se ještě někdy budeme snažit...

Nakonec jsem čekala tři týdny od verdiktu, než se něco začalo dít. A stejně jako korona situace byla nejspíš pro můj mozek brzdou v početí, tak tentokrát věřím, že "jsem čekala", až bude po taneční akci, o kterou jsem prostě nebyla ochotná přijít. To už bylo nějak nad limit mojí schopnosti přijímat nespravedlnost, abych přišla o dítě i o jednu z mála příležitostí si pozvednout psychiku tancem.

Včera už někdy ráno jsem uviděla na záchodě hnědou krev. Začala jsem čistit kalendář na následující dny. 😉 Ale opravdová "zábava" přišla až někdy kolem osmé večer. Začalo to docela intenzivní bolestí. Takovou, že jsem chvílemi normálně vyla, nebo co to bylo za zvuky. 😆 Krev se změnila na jasně rudou, bylo jí víc a začaly se objevovat chuchvalečky, zatím jen drobné jak při silné menstruaci. Chvílemi byl klid, jen takový menstruační tlak v podbřišku, chvílemi přišly silnější bolesti - po těch následovaly větší chuchvalce. (Jen poznámka na okraj: jsem už dlouho zvyklá na relativně bezbolestnou menstruaci.) Když už jsem myslela, že se do mě nemohlo víc vejít, vylezl obří koláč. Ulevovala jsem si průběžně ve všech možných i nemožných polohách na gauči (ač jsem jinak mírný eko-terorista, tak děkuju v téhle situaci za naprosto neekologické jednorázové absorpční podložky) a ve sprše. A teda nikde se o tom nepíše, ale moje čištění probíhalo souběžně předem i zadem - vytlačovala jsem zároveň zbytky tkání i ho*na. 

Ráno, jak to začalo, jsem naložila fazole adzuki do vody. A manžel pak večer pobíhal mezi mnou, skučící, a kuchyní, kde je vařil a pak z nich připravoval polívku (no spíš kaše z toho vznikla, to bylo ještě lepší 🙂). Tyhle fazole mi doporučila čínská doktorka na doplnění energie pro nemasožrouty. Když ze mne vylezly ty největší kusy, tak mi polívko-kaše bodla. Nevýhoda byla, že jsem tím získala další s*ací munici. 😂 Zpětně si myslím, že fazole jsou blbost, i když jsou namáčené osm hodin a vařené s majoránkou, tak jsou nadýmací, což je to poslední, co si k potratu přát.

Přiznám se, že jsem se trochu bála, občas té krve teklo fakt hodně - nejvíc předtím, než vylezl nějaký větší kus. Prosila jsem manžela, ať mi změří tep, jestli náhodou už ta ztráta nebyla moc velká a nebudu potřebovat pomoc. Když jsem se začala opocovat a klepat, raději jsem si i měřila teplotu, jestli se mi nezvládl vytvořit zánět. Ale bylo to jen vyčerpání: plno hodin po večerce a všechno jídlo lezlo snad rovnou ven. 😉 V průběhu noci jsem zkoušela čaj z kokošky pastuší tobolky (má být na zmírnění krvácení), když už to vypadalo, že jenom krvácím, ale nemám pocit, že to cokoliv udělalo.

Kolem druhé ráno jsem poslala manžela spát, vypadal hůř jak já. Ze mne už nic moc nelezlo, ale tělo dál vypuzovalo, takže jsem každou půlhodinu pořád s*ala. A hlavně jsem pořád měla bolesti, takže se mi podařilo usnout akorát na dvacet minut a pak už jsem se zas svíjela nebo čachtala. Kolem čtvrté, po nějakých osmi hodinách střídavé bolesti a klepající se vyčerpáním, jsem vyhrabala z útrob lékárny Ibalgin. Po půl hodině lupla druhý. Kolem páté to asi zabralo, protože jsem pak spala něco přes dvě hodiny.

Ne že bych si tuhle noc chtěla někdy zopakovat, na druhou stranu devět hodin, co to je v porovnání s délkou života? Ve špatných chvílích jsem si zpívala. Nebo vizualizovala všechny ženy, které by mi mohly dodat sílu touhle zkouškou projít. 

Dneska polehávám (často na břiše kvůli zavinování dělohy), piju maliník, kontryhel a kokošku.
Další dny mám v plánu začít dělat jemné cviky, které jsou doporučené po porodu (dech, pánevní dno, cévní gymnastika, Mojžíšová), dál pít tyhle čaje... a po víkendu zas začít pracovat.
Taky se chystám napařovat, jakmile nebudu tolik krvácet: www.porodbezujmy.cz/naparka-po-potratu/

No a tak nějak si maluju, že za týden už zkusím cvičit malinko víc - jemnou jógu, trochu pilates na židli, pomalu se vrátím k dřepování. Na jednu stranu se hodně lidí ohání šestinedělím po potratu, na druhou stranu přeci jen to tělo vypadá po osmi a po čtyřiceti týdnech těhotenství krapítko jinak. Nejen zvenku, ani děloha se nestihla vytahat. Přesto kardio a posilování do programu vrátím nejspíš později.